č. 1/1998 Sb. rozh.
Částí organizace se rozumí ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) organizace samotné. Taková složka organizace má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti; zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník organizace (§ 9 odst. 3 zák. práce).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze 6. 5. 1997, 2 Cdon 1053/96)
Dopisem z 20. 8. 1992, který byl žalobci doručen 7. 12. 1992, sdělily žalované dráhy (vedoucí pracovník - přednosta Lokomotivního depa v Ú.) žalobci, že se mu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovaly v tom, že se „rozhodly zrušit pracoviště vrátnice - část organizace lokomotivního depa v Ú.“, na kterém žalobce dosud pracoval.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí, neboť „s ohledem na svůj zdravotní stav není stále pracovně zařazen a bere pouze podporu v nezaměstnanosti“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 11. 1994, č. j. 13 C 75/94-15, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 7. 12. 1992 a že od l. 1. 1993 počala běžet výpovědní doba tří měsíců, která skončila dnem 31. 3. 1993. Protože žalobce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi až dne 30. 8. 1993, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu v ustanovení § 64 zák. práce. Žaloba byla tedy zamítnuta „jako opožděná, aniž by soud měl možnost zkoumat skutkové okolnosti vedoucí k podání výpovědi“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 12. 1994, sp. zn. 11 Co 711/94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na nově najevo vyšlé okolnosti je závěr soudu prvního stupně „o bezdůvodnosti žalobcova návrhu“ předčasný. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval zejména tím, zda výpověď byla dána osobou k tomu oprávněnou a zda výpověď nebyla v průběhu výpovědní doby odvolána, když žalobce i po uplynutí výpovědní doby u žalovaného pracoval, a aby v tomto směru provedl další důkazy.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 9. 1995, č. j. 13 C 75/94-48, žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 8. 1992, jež byla doručena žalobci dne 7. 12. 1992, napadl žalobce žalobou až dne 30. 8. 1993. Dokazováním pak nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k výslovné dohodě o tom, že žalobce bude u žalovaného i nadále zaměstnán; jiné práce než podle pracovní smlouvy byly žalobci přidělovány až po uplynutí výpovědní doby. Protože…
