č. 104/2009 Sb. rozh.,
č. 104/2009 Sb. rozh.
Imperativní ustanovení ve smyslu článku 7 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) nelze ztotožňovat s kogentními ustanoveními českého právního řádu; ustanovení § 44 odst. 2 a § 46 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, samy o sobě imperativními ustanoveními podle článku 7 Římské úmluvy nejsou.
Bylo-li v důsledku volby práva aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl od českého práva neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní úpravy skutkových podstat pro jednostranné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem a v podobě požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele obsahoval skutkové vymezení důvodu skončení pracovního poměru, nepůsobí tato okolnost v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu § 36 zákona č. 97/1963 Sb. představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007)
Dopisem ze dne 2. 6. 2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává „v souladu s ustanoveními pracovní smlouvy“ výpověď z pracovního poměru „s účinkem od dnešního dne 2. 6. 2004“, neboť se na základě smluvního ujednání účastníků rozhodl „namísto čtyřtýdenní výpovědní lhůty“ zaplatit žalobkyni „ekvivalentní částku stanovenou ve smlouvě“, která jí bude proplacena v červnový výplatní den „spolu s proplacenou nevybranou dovolenou“. Vedle toho -jak žalovaný kromě jiného uvedl - má žalobkyně „podle zásad odstupného společnosti R./R. v důsledku tohoto nedobrovolného ukončení pracovního poměru nárok na odstupné ve výši platu za čtyři týdny“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako chorvatská občanka u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2001 jako marketingový manažer. Dne 13.1. 2003 se přihlásila do výběrového řízení na místo zástupce ředitele oddělení marketingu, v němž však uspěla jiná uchazečka - občanka USA. Žalobkyně „považovala rozhodnutí výběrové komise za nesprávné, cítila se diskriminována z důvodu národnosti“, a proto podala stížnost proti rozhodnutí výběrové komise nejdříve k rukám vedoucího organizační složky T. A. D., později se obrátila i na Komisi Spojených států pro rovné pracovní příležitosti, obě tyto stížnosti však byly odmítnuty. Vztahy mezi ní a jejími nadřízenými se poté „výrazně změnily“. V době od 7. 5. 2004 do 31. 5. 2004 čerpala „v souladu s pracovním řádem placené volno v nemoci“, do práce nastoupila opět dne 1. 6. 2004. Během její nemoci jí nadřízený F. W. zakázal zahraniční služební cesty, „které jinak tvořily podstatnou část“ její pracovní náplně, a dne 2. 6. 2004 obdržela „nezdůvodněnou písemnou výpověď z pracovního poměru s okamžitou účinností“ k témuž dni. Vzhledem k tomu, že „rozhodné právo Spojených států nemá ustanovení obdobné § 46 zákoníku práce“, podle názoru žalobkyně „právní předpis, resp. jeho část, umožňující rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z jakéhokoliv důvodu, nelze před českým soudem použít“, a „je na místě, aby soud aplikoval ustanovení § 36 ZMPS a odmítl tvrzené právo zaměstnavatele…
